O rusovlásce…
Skupinka se utábořila pod kopcem. Postavili stany a rozdělali oheň. Seděli okolo něho a zkoušeli zpívat. Ale nějak to nešlo. Jakoby hustá, dusná atmosféra nenechala tóny písně doznít. A tak se píseň rozpadla na jednotlivé akordy a zmizela do ztracena. Jako by na tom místě ležela nějaká tíseň, nějaký stín. Chlapci vyskočili, ve snaze nějak zachránit zábavu. „Pojďte, půjdeme nahoru na kopec, musí odtamtud být úžasný rozhled, možná uvidíme i světla města…“, navrhovali. Ale dívkám se nějak nahoru nechtělo. Kopec na ně působil podivně zlověstným dojmem. „Tak pojďte“, naléhali chlapci. „Já bych tam nechodil“, ozval se hlas od cesty. Stál tam starý muž z vesnice. Došel k ohni a zopakoval: „já bych tam nechodil. Už tři sta let tam člověk nevstoupil. Chcete-li, povím vám jeden příběh“. Chtěli, a tak stařík přisedl a začal vypravovat…
***
Z těžkých, olověných mračen sjel blesk a zapálil strom skoro na vrcholu kopce. Rusovlasá dívka se chvějíc snažila schovat hlouběji pod šípkový keř. Hrom jí připomínal smích démonů. Neměla bouři ráda. Bála se jí. Spustil se prudký déšť a během okamžiku ji promáčel až na kůži. Třásla se strachem i zimou a bezhlasně si nadávala, že se včas pořádně neukryla. Bouře teprve nabírala dech na své řádění. Vítr skučel a hrozil, že vyrve i ten šípkový keř….blesky se na obloze křižovaly a hrom duněl téměř nepřetržitě…..
Najednou vše jako by utichlo. A do toho ticha zazněl hluboký harmonický hlas: „Promiň, nevšiml jsem si tě…..jinak bych asi tolik neřádil“. Zvedla hlavu a nechápavě se dívala na muže stojícího opodál, vedle obrovského tmavě šedého koně. Jak ta oblaka, napadlo ji. „Tohle je moje práce“, dodal posmutněle na vysvětlenou a neurčitým gestem se rozmáchl po krajině. Dívala se na něho, nechápala o nic víc než předtím a drkotala zuby. „Pojď zpod toho roští a neboj se. Musí ti být strašná zima. Mrzí mně to….„. Máchl rukou a jako by bouři odstrčil o několik kilometrů dál. Sundal si svůj plášť, temně šedý….jako ta oblaka, napadlo ji znovu… voda z něj jen crčela a přehodil jí ho přes ramena. Vevnitř byl kupodivu suchý….a teplý. A vypravoval jí, kdo je, a jaké to je. Blížil se večer.
„Musím už domů“, zvedla se dívka. „Uvidím tě ještě ?“, zeptal se. „A uvidím já tebe ?“, opáčila. „Přijď sem, až bude před bouří – budu zde“. S těmito slovy se rozloučili.
Doma ji zhurta přivítali. „Kde se couráš ?“, obořila se na ni matka. Sestry se jen zaškaredily. Ale ona…jen se zvláštně usmívala, když se kolem nich prosmýkla do své komůrky.
A tak před bouří pokaždé chodila ven a pokaždé, na stejném kopci, seděla a povídala s tajemným jezdcem. A bouře kroužila kolem nich jako stádo kolem pastýře. Jako stádo šedých koní…
Jenže vesničanům to nedalo. Nejen její sestry brzy zjistily, že před bouří se z domku vytrácí a k návrší běží. A nedalo jim klidu, cože v bouři na návrší pohledává. A jak to, že se suchá domů vrací. A pak jednou našel se kurážný chlapec, který ji tajně sledoval, a když se vrátil, s očima navrch hlavy vypravoval, kterak všude prší, jen na návrší ne, a kterak se tajemný jezdec náhle s bouří zjevuje a s bouří zase mizí. A šli s ním vesničané za knězem, kterému musel všechno zopakovat. Kněz se zamračil. „To je vážné“, začal pomalu, „vypadá to, že se paktuje s temnými silami…“. Vesničané začali reptat. Začaly se ozývat hlasy připomínající, jak krávy dojí krev a dobytek vůbec záhadně umírá, když se kolem vesnice začnou temné síly ochomýtat. „Dost !“, utnul je kněz, „musíme ji vyslechnout“. I šel hlučící dav vesničanů do domku, kde žila s matkou a sestrami, vyvlekli ji z její komůrky a strkali ji do kostela před kněze. Tam ji srazili na kolena. Kněz promluvil laskavě: „Nechceš se vyzpovídat ze svých hříchů, dcero ?“ „Z jakých hříchů, ničím jsem se neprovinila…“. „Celá ves to ví, kterak za bouře na kopec chodíš, s temnou mocí obcuješ, a s tajemným cizincem čarodějnictví provozuješ.“ Zrudla. „Vidíš – přece máš svědomí, stydíš se…“. „To není pravda…já…s nikým neobcuji…nejsem čarodějnice…já jen…chodím si na kopec povídat…“, vykřikla. „A s kým ? S čarodějníkem ! Temné myšlenky ti našeptává…“, udeřil kněz. „Ne…jen si povídáme…“, odporovala chabě. „Varuji tě, dcero… zřekni se čarodějnictví, zřekni se těch slov…“. „Já nejsem čarodějnice…já ho mám ráda…“, dodala zoufale. Zvedla se bouře hlasů. „Očaroval ji…už je v jeho moci…posedl ji…není pomoci…je to čarodějnice…stvůra pekelná…upalte ji…UPALTE…“, křičely ty hlasy.
A tak na návrší vesničané začali stavět hranici. Skoro na vrcholu, u spáleného kmene stromu. Nad hlavami se jim stahovala temná oblaka… Pak přivlekli dívku. Dav freneticky řval, občas přiletěl nějaký kámen. Vyvlekli ji na hranici a připoutali k ohořelému kmeni. Kněz pronesl modlitbu za její duši. Pak se slovy: „Ať ji oheň očistí od vší zlé moci“, pokynul pacholkovi, aby hranici zapálil.
Náhle sjel z oblohy strašlivý blesk a od zahřmění všem zalehlo v uších. Udeřil do kmene a do hranice. Dívka zmizela. Kmen se roztříštil na tisíce třísek a polena z hranice se rozlétla na všechny strany. Vesničané se v hrůze rozprchli. Na návrší zůstal jen mrtvý pacholek, jemuž poleno odlétnuvší z hranice rozdrtilo hlavu, a kněz s prapodivnou sečnou ranou přes obličej. A říká se, že na Bouřný vrch od té doby noha živého člověka nevstoupila…
***
U ohně se rozhostilo ticho. Oči všech se stočily k temnému návrší. Hustý věnec podrostu, který by znesnadňoval přístup, ostře kontrastoval s holým temenem. Vrch vypadal ještě zlověstněji než předtím. Valem se stmívalo a slunko už zmizelo za obzorem. Temný mrak nad návrším však ještě osvětlovalo a na západní straně mu dodávalo zvláštní, rusý odstín…