Měsíc: Říjen 2011

Tak jsem byl po dlouhé době na opeře, přátelé. Já se přiznám, že nejsem úplně operní typ, dávám přednost trochu lehčím formám, ale čas od času, proč ne. Tentokrát to byla Turandot od Giacomma Pucciniho.

Příběh vychází z jedné z pohádek tisíce a jedné noci, o kruté čínské princezně, která svým nápadníkům klade tři hádanky. Kdo neuhádne, je sťat. Princezna se tak všem mužům mstí za to, jak její pramáti kdysi dávno odvlekli a umučili Tataři. Shodou okolností právě tatarský princ se dostává do Pekingu právě v době, kdy perský princ neuhádl a přišel o hlavu. Při exekuci zahlédne Turandot a zamiluje se. Hádanky uhádne, ale Turandot se přesto vykrucuje. Princ jí tedy dá šanci, když uhádne jeho jméno, může ho nechat stít. Musí ho však uhádnout do úsvitu. Té noci nikdo v Pekingu nespí.

Z této části také pochází nesmírně známá a slavná árie „Nessun Dorma“, což v překladu znamená „Nikdo nespí“. Tu si užijeme nakonec.

Během této noci, se Turandot snaží všemožně zjistit princovo jméno, a princ jí ho nad ránem sám prozradí. Ovšem během noci Turandot také zjistí cenu lásky, a ráno neřekne princovo jméno, řekne, že jeho jméno je láska.

Je zajímavým detailem, že autor tuto operu již nedopsal, neboť po operaci rakoviny hrtanu v roce 1924 dostává srdeční záchvat a umírá. Operu proto dokončil jiný věhlasný italský mistr. Premiéra se ovšem hrála bez tohoto dokončení. Dneska už se opera hraje převážně s ním.

Inscenace byla klasická, bez nevkusných moderních prvků a líbila se mi. Zpívalo se italsky, pod portálem běžely české titulky. Sice mně to trochu irituje, ale zase člověk ví, o čem se zpívá. Roli prince si zahrál Jevhen Šokalo, s nímž už jsem se setkal v Nabuccovi, a v současné době je to asi nejlepší hlas plzeňské opery.

Mám-li nějak hodnotit – dost se zdráhám, protože se necítím kvalifikován, ale myslím si, že známkou 9 z 10 nic nepokazím….

Sakra, nevíte někdo, jak změnit velikost u většího počtu ubrázků, abych to nemusel dělat po jednom ?

Tuhle jsem nahodil Gnomus a Vargtimmen, dneska pro změnu Corvus Corax, kapelu, která je na západ od našich hranic velice populární. A skladba ? No…jedná se o středověký farncouzský tanec Tourdion, u nás samozřejmě píseň pozná každý, kdo kdy slyšel Batalion…

A něco od podlahy….

…nečti diskuse, nečti diskuse….

nečti ty diskuse, nebo se nasereš. Ale to já ne. To já si je počtu. Jako teď na PCTuningu u článku o Driver: San Francisco. Bohové keltští, tam je zas takovejch chytrejch lidí…v celý diskusi tak pět příspěvků, které vypovídají o tom, že pisatel má něco v hlavě. Zbytek – sračky nesmysly. Zas partička mladejch, co jim papínek koupil PC s Nehalem, nebo Sandy Bridge, tak si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. OMG, ti mně zas nasrali….Uáááááááá

A proto…nečti diskuse….nečti diskuse….nečti diskuse…

Rudolf u sebe nahodil skupinu Schandmaul, která hraje takový hezký renesanční folk (ke kterému mi až bolestivě neladí německý zpěv). Kontruji raným středověkem, Vikingy, písní Värgtimmen v podání skupiny Gnomus…

Svoboda slova ? Štvanice ?

12.10.2011 10:39 – Poslanci chtějí výrazně zpřísnit pokuty hrozící bulvárním plátkům za to, že bez souhlasu známých osobností zveřejní jejich fotografie. Mezi dlouhodobé kritiky bulvárních praktik patří např. poslanec Stanislav Polčák (TOP09) nebo herec Ondřej Vetchý. Poslanci chtějí výrazně zpřísnit postihy pro bulvární plátky, které zveřejní fotografie celebrit bez jejich souhlasu. Jeden z kritiků dnes panujících poměrů poslanec Stanislav Polčák (TOP09) tvrdí, že aktuální postihy se vydavatelů bulváru téměř nedotknou. Zprávu přináší dnešní Právo.

Bič na bulvár se má objevit v připravovaném občanském zákoníku. Pokud vydavatel zveřejní fotografie známé osobnosti bez jejího souhlasu, bude nucen zaplatit pokutu, která může dosáhnout až milionu korun. „Dnes jsou nároky poškozených na odškodnění tak malé, že to pro vydavatele nepředstavuje žádné zásadní problémy, i když prohrají soud,“ myslí si poslanec Stanislav Polčák (TOP09). Zákonodárce by nejraději na podobné fotografie aplikoval autorský zákon a sankce vyplývající z jeho porušení. Další možností je, aby poškozená osoba obdržela na odškodném přesně tolik, kolik vydavatel bulvárního plátku vydělal na zveřejnění její fotografie. „Pokud z jeho účetnictví zjistí, že mu třeba vzrostl náklad o sto tisíc výtisků se ziskem po třech korunách za výtisk, můžeme uplatnit tuto částku,“ uvedl dále Polčák. Zákonodárce prý navrhované změny konzultoval s hercem Ondřejem Vetchým, jenž se proti bulvárním praktikám ostře vymezuje dlouhodobě.

---

Tak tenhle článek na facebooku vyprovokoval poměrně rozsáhlou debatu mezi mnou a mým kamarádem Rudou Klusalem. Zatímco já za tím vidím jednoznačné omezení demokracie, on – aspoň se mi zdálo – by toto opatření schvaloval. Pokusím se nyní zde, ve stručnosti obhájit své stanovisko. Přičemž nechci obhajovat bulvární noviny. Ani v nejmenším. Nemají žádnou informační hodnotu.

Ovšem obávám se, že toto nařízení, vešlo-li by v platnost, by se neomezilo jen na bulvární plátky, ale bylo by aplikováno na média obecně. Ono kdo určuje, které médium je bulvár a které ne ? A tak teď tu máme náhubkový zákon, který zakazuje v článcích jmenovat, máme tu §154 odst. 2 tr.zák., který říká že: „Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.“ – kdo nevěří, může se podívat třeba zde. Teď budou moci ještě určit, která fotografie je správně usměvavá, aby byla zveřejněna ? Naopak. Oni jsou zástupci lidu. Oni by měli být nejrovnější z rovných. Je třeba nachytat je při každé špatnosti. A právě proto, že máslo na hlavě mají téměř všichni, se tak brání.

Presumpce neviny ? Zkus si ji v práci, až Tě zaměstnavatel z něčeho obviní. I když Ti policie nic nedokáže a z jejího stanoviska jsi nevinen, v jeho očích jsi stejně vinen. A podle toho s Tebou také naloží. Buď Tě rovnou vyhodí, a když nemůže, udělá na Tebe štvanici, že raději odejdeš sám. Oni jsou zaměstnanci nás všech.Nadto za královskou odměnu. Proč by neměli být ve stejné situaci ? Proč by se lidé neměli o jejich nepravostech dovědět ? Kam by se poděla již tak malá nezávislost médií ? Samozřejmě, že se to dá zneužít. Vždycky a všechno se dá zneužít. To jsme nakonec už viděli, kdy média uspořádaly na politika hon. Ale stejně tak je zneužitelné tohle nařízení. Aby skrylo drobné amorálnosti našich elit. A možná i ty větší. Těch elit, které po nás chtějí, abychom byli morální a loajální. Těch, které kážou vodu a pijou víno a medovinu….

Jmenoval se William. Byl mladý, skoro ještě kluk. Nějakých osmnáct, devatenáct let. Šel po kraji široké cesty. Šel, no spíš klopýtal….

Z jeho oděvu zbývaly cáry, které dávno ztratily původní barvu i jakékoli označení jednotky. Ano, býval vojákem, jenže bitva byla v pekle a jediná šance byla dojít k moři a s některou z lodí, které na ně čekají u pobřeží, se dostat domů. Zatím snad ještě čekají. Jen než se nepřítel dostane tak blízko, že budou muset odplout… A tak se tedy plahočil. Zbraně dávno zahodil, jen ho zbytečně tížily, nechal si jen nůž za opaskem. Kdesi vzadu se ozýval hluk postupující vítězné armády. Naštěstí zatím dost daleko.

Kolem něho se prořítil s lomozem vůz. Plachtu měl ohořelou a potrhanou. Taktak, že ho nesmetl. Uskočil, a zřítil se do příkopu plného kalné, bahnité vody. Chvilku se v ní plácal, než jeho nohy našly na kluzkém dně oporu. Pak se postavil a vytřel si vodu z očí. První, co jeho oči uviděly, byl zkrvavený obličej mrtvoly, která plavala v té vodě jen kousek od něho. Zajíkl se….málem hystericky zaječel. Měl toho dost a nervy v háji. Po čtyřech se vyškrábal zpátky na cestu. Chvilku seděl na kraji a třásl se, pak se pomalu zvedl a vyrazil zas k moři.

Tahle země se mu nelíbila. Šedivá, všude jen šedivá. Uschlá tráva byla šedivá, cesta byla šedivá, jemu na tváři se usazoval šedý prach a nebe zešedlo kouřem. Na holém stromě seděla trojice krkavců, a pochmurně krákorala.  Najednou jeho pozornost upoutal jakýsi barevný bod. Sešel z cesty do pole, aby zjistil, že jeho pozornost upoutal červený květ vlčího máku. Rozhlédl se a spatřil jich ještě několik. Svět mu hned přišel o tolik krásnější. Klesl u květu na kolena a kochal se tou krásou. Dlouho. Velmi dlouho. Vlastně příliš dlouho. Neviděl pár modrých očí, pozorující ho z porostu.

Odkud a na jakých křídlech přiletěla smrt, nevěděl. Necítil střelu, která našla jeho záda. Jen se sesul k zemi a jeho pohled utkvěl na šedém nebi. Jeho poslední myšlenkou bylo, proč se, ksakru, tak rychle stmívá! Střelce, který vylezl z houští, už neviděl. A ani další nepřátelské vojáky, kteří se tak porůznu objevovali…..

 

 

O zaklínači

Ta postava se zvedla ze slámy ve stáji a udělala pár vrávoravých kroků. Chytila se sloupu, který podepíral krov a trhnutím si narovnala záda. Ozvalo se nepěkné zachrupání. Vysoký štíhlý muž si odhrnul špinavé dlouhé šedivé vlasy z obličeje, neméně špinavého. Otevřel dveře stáje. Zarostlou tvář ozářilo jasné dopolední slunce. Byl u kováře a na dvoře kovárny si hrálo dítě. Holčička. Když ho viděla, vykřikla a utekla do domu. Ven vyšel kovář. Byl skoro stejně vysoký, ale statnější.

 

„Vzbudil ses, zaklínači…„, podíval se na zbídačenou postavu, „už to vypadalo, že je s tebou konec…“ „Nechali jste mně tam ležet…..na dešti…do noci….A co ten grav…„, nedokončil zaklínač. „Jak vidíš, tak nenechali. Dovlekl ses do vsi, obludu jsi vlekl za nohu. Na návsi jsi sebou máznul a zůstals ležet. Obludu Ti sebrali, že prý abys nemohl chtít odměnu. A tebe tam nechali ležet, než prý zajdeš. Večer jsme Tě vzali sem.„, skočil mu do řeči kovář. „Svině jedny hamižný„, zahučí zaklínač na adresu obecních vůdců. „Měl bys se sebou něco udělat, zaklínači. Vypadáš strašně. Bahno, krev. Dej se dohromady a odejdi odsud. Radím Ti dobře„. „Ne dřív, dokud nedostanu, co mi patří„. „To není dobrej nápad. Jdi se umýt, za kovárnou najdeš vědro a káď, a pak se s námi najíš. A za pár dní se uvidí.„

 

Zaklínač poslechl. Za dílnou opravdu velkou káď našel. Nabral do vědra, zvedl ho nad hlavu a obrátil. Studená voda ho trochu osvěžila. Znovu nabral, stáhl si halenu a pořádně ji vymáchal. Výtečně, už má i vzdáleně původní barvu. Špinavou vodu vychrstl až za plot. Někdo ho zatahal za kalhoty. Ta holčička. Podává mu mýdlo. Chtěl jí poděkovat, ale hned zase utekla. V hladině pozoroval svůj obličej. Bledá, ošlehaná a se zjizvenou tváří….není divu, že se ho to děcko bojí…..

 

Podíval se na kalhoty. Chvíli si říkal, že vleze do kádě celý, ale nevěděl, nač tu vodu používají….a nechtěl do ní vnést nějakou památku na zabitého graveira. Nakonec se pořádně ošplíchal několika dalšími vědry vody. Nakonec se namydlil a pořádně umyl. I vlasy, byť zacuchané, vypadaly o něco lépe. Počkal, než na slunci uschne a vrátil se na dvůr. Vidí kováře, jak na něj skrze okno mává, ať jde dovnitř. Sklonil hlavu, když procházel nízkými dveřmi. Našel ho sedět za stolem, a tu malou taky. Jeho žena zrovna nesla na stůl. Ženská jako lusk, napadlo zaklínače. Fortelná, vesnická , ještě celkem mladá. Dostal plnou misku polévky, husté, se zeleninou, houbami. Kovářka se na něj usmála, ale zaklínač věděl, že z něho nemá tak docela dobrý pocit. I umytý pořád vypadal jako strašidlo. Navíc vypadal podstatně jinak, než lidé ve vesnici….tak nějak nelidsky…..

 

Po obědě zaklínač osaměl s kovářem. „Budu potřebovat pomoc, večer, kováři…„, začal. „Jmenuju se Piotr, ať mi pořád nemusíš říkat kováři„, natáhl ruku . Zaklínač mu ruku stiskl, „Mně říkají Dark…„. „A co ta pomoc ? Není to nějaká levota ?„, zeptal se Piotr. „Nemusíš se bát, jen musíme do lesa za hřbitov, leží tam další tři….musím dodělat práci„. Kovář se pokřižoval. „Ti už nikomu neublíží, neboj se, ale musíme je spálit. Jinak by je něco mohlo oživit. Nevím přesně, za jakých podmínek ožívají, ale není to hned, a když je spálíme, bude jistota….„. Kovář váhavě souhlasil.

 

K večeru vyrazili k lesu. Zaklínač šel najisto. Zanedlouho došli na jakousi mýtinu, kde ležela tři těla. Jeden dospělý a dva mladí. Oba muži posbírali po lese spoustu dřeva a snesli ho na hromadu kousek od lesa. Zaklínač dotáhl z lesa mrtvoly – Piotrovi se do toho moc nechtělo. Zapálili hranici a počkali, než nestvůry strávily plameny. Oheň zvolna dohořel a oni se mlčky vydali zpět. Ze tmy se ozval jakýsi zvuk. Kovář sebou škubl. „Ech, málem bych zapomněl„, zmizel zaklínač ve tmě. Za chvilku se objevil – s koněm. „Včera tu nějak zůstal„, zatvářil se provinile. Když se vrátili, a zaklínač šel obstarat koně, kovářka se na svého muže podívala se zvláštním výrazem. Neřekla však ani slovo…..

 

Ráno se zaklínač začal chystat k odjezdu. Stál s kovářem na dvorku. „Neber to ode mě zle, zaklínači, ale raději se nevracej. Mně nevadíš, ale oni by tě asi neradi viděli…„. „Díky za všechno, i za tu radu. Řekni mi, co udělali s tím graveirem ?„. Kováři se moc mluvit nechtělo…. „Neboj se a mluv !„. „No…..víš…..zaklínači…..oni ho zahrabali…„. „A kam ? Pohřbili ho aspoň na hřbitově? Do posvěcené půdy ?„. „Ne, kněz se proti tomu postavil. Tak ho zahrabali za vsí, u rozcestí, jako sebevraha…“ „Morha, Düvellsheyss a dvakrát sheyss„, zaklel zaklínač. „Taky ti dám jednu radu. Seber se, vezmi ženu, malou a zmizte odsud. Tady ještě bude legrace„. „Přece jsem ti říkal, nech to být…„. „Nejde o mně, o něho jde. Udělali pěknou hloupost….Vrátí se…a tentokrát to sem bude mít, co by kamenem dohodil. Seberte se a odejděte. Věř mi…„, zaklínač naposledy upravil sedlové brašny, překontroloval uchycení truhličky s elixíry a do kusu látky zabalené meče. Pak vyvedl koně na náves. Mávl kováři na rozloučenou a už chtěl nasednout, když tu spatřil rychtáře. Zamířil k němu. „Podvedli jste mně…„, začal. „Dokaž to„, vyštěkl rychtář a zle se usmál. „Obludu nemáš, za co bys chtěl zlatky. Zmiz odsud a nevracej se, nebo…“ „Nebo co ?„, zazněl hlas zaklínačův, jako když se ve vzduchu střetnou meče. Rychtář se mimoděk přikrčil. „Odcházím„, pokrčil rameny zaklínač. „Odcházím, ale na vás dojde. A nebude to dlouho trvat…“ „Vyhrožuješ, vědmáku ?„, rychtář nabral trochu kuráže. „Ani ne…„, tentokrát se nepěkně usmál zaklínač. Vyhoupl se na koně a pomalu zamířil z vesnice. Nedaleko něho dopadl kámen. A druhý o něco blíž. Zrychlil do klusu. Na hranici vesnice na něho čekali dva výrostci ze vsi. V rukách velké kameny. Tasil velký jezdecký meč a pobodl koně do trysku. Kluci se mu s vyděšeným výrazem pakovali z cesty. Pomalejšího stačil plácnout čepelí naplocho. Ještě se ohlédl, jak se tam válí po rozbahněné cestě. Pak už se neohlížel…

 

 

 

* * *

 

Zaklínač seděl na koni a pomalu jel. Počasí bylo slušně řečeno nepěkné. Lilo jak z konve a těžké mraky vláčely břicha až skorem po zemi. Tiše láteřil, že nezůstal ještě další den v té hospodě. Ale vracet se mu nechtělo. Začalo se trochu projasňovat. Déšť ustal a najednou mu cesta přišla známá. Ech, tudy jel z té vesnice, před nějakými třemi měsíci…

 

Vyjel na pahorek, odkud se cesta lehce svažovala do vsi a zastavil. Ně co se mu nezdálo. Vesnice působila divně prázdným dojmem. Pomalu se do ní rozjel. Bližší pohled jen potvrdil původní zdání. Dveře chalup byly mnohdy vyrvané z pantů, okna rozbitá. Ani v té psí zimě se nekouřilo z komínů. Odevšud čišela hrůza a smrt. Zaklínači se zježily chlupy na zádech.

 

Vtom cosi zaslechl. Z vyvrácených vrat kovárny se ozýval ryk boje. Slábnoucí… Pobodl koně a ještě v jízdě spěšně vybalil oba zaklínačské meče. Seskočil s koně a vběhl na dvůr. Zraněný kovář tam bojoval proti deseti mátožným postavám. Graveiři, pomyslel si Dark. Na moje slova došlo. Dva z nich otočili hlavu. Zaklínač letmo postřehl, že jeden z nich je rychtář. Víc udělat nestihli. Zahvízdala stříbrná čepel a  dvě těla padla k zemi. Vyhnul se útoku dalších dvou a i s nimi rychle skoncoval. Útok ho vynesl na dosah dalších dvou. Kopanci je poslal otevřenými dveřmi do dílny. Narazili do regálu s nářadím, který se skácel a doslova je zavalil. Kovář mezitím rozbil hlavu palicí dalšímu. Poslední tři se na něho vrhli. Dva sice stačil zaklínač vyřadit včas, ale poslední téměř přetrhl statného kováře ve dví. Půl vteřiny nato mu stříbrná čepel rozpoltila hlavu. Boj umlkl. Zaklínač zavřel dílnu a dveře zapřel trámkem.Pak poklekl ke kováři, ležícímu v tratolišti krve. „Piotře….proč jsi mně ksakru neposlechl….„. Kovář ještě žil. Sípavě odpověděl: „Nemohl jsem……ostatní….nevěřili mi….těch deset, poslední co zbylo z vesnice…zbytek sežrali….nechci skončit jako oni….nedovol….„. „Nedovolím…„, řekl tiše zaklínač. Ještě jednou švihl mečem. Naposledy. Kováře donesl do kuchyně, kde našel kovářku i malou. Obě mrtvé. Graveiry odtáhl do hospody. Vzal ze zdi pochodeň, zapálil ji a zapálil nábytek v hospodě. Pak se vrátil ke kovárně. Ti dva mezitím vylezli zpod regálu a teď se dobývali ven. Zaklínač zapálil dům i dílnu. Nasedl na koně a objel vesnici s pochodní v ruce. Když hořela všechna stavení, zahodil louč a pomalu zamířil z vesnice pryč… Jen od kovárny se ozývalo kvílení dvou nestvůr v dílně, které přerušila až střecha, která se zřítila dovnitř…. Vesnice lehla popelem poměrně rychle. Zaklínač pomalu mířil od spáleniště pryč a na tváři se mu zaleskla slza. Nebo to byla první kapka deště, který se záhy spustil…..

 

 

* * *

O rusovlásce…

Skupinka se utábořila pod kopcem. Postavili stany a rozdělali oheň. Seděli okolo něho a zkoušeli zpívat. Ale nějak to nešlo. Jakoby hustá, dusná atmosféra nenechala tóny písně doznít. A tak se píseň rozpadla na jednotlivé akordy a zmizela do ztracena. Jako by na tom místě ležela nějaká tíseň, nějaký stín. Chlapci vyskočili, ve snaze nějak zachránit zábavu. „Pojďte, půjdeme nahoru na kopec, musí odtamtud být úžasný rozhled, možná uvidíme i světla města…“, navrhovali. Ale dívkám se nějak nahoru nechtělo. Kopec na ně působil podivně zlověstným dojmem. „Tak pojďte“, naléhali chlapci. „Já bych tam nechodil“, ozval se hlas od cesty. Stál tam starý muž z vesnice. Došel k ohni a zopakoval: „já bych tam nechodil. Už tři sta let tam člověk nevstoupil. Chcete-li, povím vám jeden příběh“. Chtěli, a tak stařík přisedl a začal vypravovat…

***

Z těžkých, olověných mračen sjel blesk a zapálil strom skoro na vrcholu kopce. Rusovlasá dívka se chvějíc snažila schovat hlouběji pod šípkový keř. Hrom jí připomínal smích démonů. Neměla bouři ráda. Bála se jí.  Spustil se prudký déšť a během okamžiku ji promáčel až na kůži. Třásla se strachem i zimou a bezhlasně si nadávala, že se včas pořádně neukryla. Bouře teprve nabírala dech na své řádění. Vítr skučel a hrozil, že vyrve i ten šípkový keř….blesky se na obloze křižovaly a hrom duněl téměř nepřetržitě…..

Najednou vše jako by utichlo. A do toho ticha zazněl hluboký harmonický hlas: „Promiň, nevšiml jsem si tě…..jinak bych asi tolik neřádil“. Zvedla hlavu a nechápavě se dívala na muže stojícího opodál, vedle obrovského tmavě šedého koně. Jak ta oblaka, napadlo ji. „Tohle je moje práce“, dodal posmutněle na vysvětlenou a neurčitým gestem se rozmáchl po krajině. Dívala se na něho, nechápala o nic víc než předtím a drkotala zuby. „Pojď zpod toho roští a neboj se. Musí ti být strašná zima. Mrzí mně to….„. Máchl rukou a jako by bouři odstrčil o několik kilometrů dál. Sundal si svůj plášť, temně šedý….jako ta oblaka, napadlo ji znovu… voda z něj jen crčela a přehodil jí ho přes ramena. Vevnitř byl kupodivu suchý….a teplý. A vypravoval jí, kdo je, a jaké to je. Blížil se večer.

„Musím už domů“, zvedla se dívka. „Uvidím tě ještě ?“, zeptal se. „A uvidím já tebe ?“, opáčila. „Přijď sem, až bude před bouří – budu zde“. S těmito slovy se rozloučili.

Doma ji zhurta přivítali. „Kde se couráš ?“, obořila se na ni matka. Sestry se jen zaškaredily. Ale ona…jen se zvláštně usmívala, když se kolem nich prosmýkla do své komůrky.

A tak před bouří pokaždé chodila ven a pokaždé, na stejném kopci, seděla a povídala s tajemným jezdcem. A bouře kroužila kolem nich jako stádo kolem pastýře. Jako stádo šedých koní…

Jenže vesničanům to nedalo. Nejen její sestry brzy zjistily, že před bouří se z domku vytrácí a k návrší běží. A nedalo jim klidu, cože v bouři na návrší pohledává. A jak to, že se suchá domů vrací. A pak jednou našel se kurážný chlapec, který ji tajně sledoval, a když se vrátil, s očima navrch hlavy vypravoval, kterak všude prší, jen na návrší ne, a kterak se tajemný jezdec náhle s bouří zjevuje a s bouří zase mizí. A šli s ním vesničané za knězem, kterému musel všechno zopakovat. Kněz se zamračil. „To je vážné“, začal pomalu, „vypadá to, že se paktuje s temnými silami…“. Vesničané začali reptat. Začaly se ozývat hlasy připomínající, jak krávy dojí krev a dobytek vůbec záhadně umírá, když se kolem vesnice začnou temné síly ochomýtat. „Dost !“, utnul je kněz, „musíme ji vyslechnout“. I šel hlučící dav vesničanů do domku, kde žila s matkou a sestrami, vyvlekli ji z její komůrky a strkali ji do kostela před kněze. Tam ji srazili na kolena. Kněz promluvil laskavě: „Nechceš se vyzpovídat ze svých hříchů, dcero ?“ „Z jakých hříchů, ničím jsem se neprovinila…“. „Celá ves to ví, kterak za bouře na kopec chodíš, s temnou mocí obcuješ, a s tajemným cizincem čarodějnictví provozuješ.“ Zrudla. „Vidíš – přece máš svědomí, stydíš se…“. „To není pravda…já…s nikým neobcuji…nejsem čarodějnice…já jen…chodím si na kopec povídat…“, vykřikla. „A s kým ? S čarodějníkem ! Temné myšlenky ti našeptává…“, udeřil kněz. „Ne…jen si povídáme…“, odporovala chabě. „Varuji tě, dcero… zřekni se čarodějnictví, zřekni se těch slov…“. „Já nejsem čarodějnice…já ho mám ráda…“, dodala zoufale. Zvedla se bouře hlasů. „Očaroval ji…už je v jeho moci…posedl ji…není pomoci…je to čarodějnice…stvůra pekelná…upalte ji…UPALTE…“, křičely ty hlasy.

A tak na návrší vesničané začali stavět hranici. Skoro na vrcholu, u spáleného kmene stromu. Nad hlavami se jim stahovala temná oblaka… Pak přivlekli dívku. Dav freneticky řval, občas přiletěl nějaký kámen. Vyvlekli ji na hranici a připoutali k ohořelému kmeni. Kněz pronesl modlitbu za její duši. Pak se slovy: „Ať ji oheň očistí od vší zlé moci“, pokynul pacholkovi, aby hranici zapálil.

Náhle sjel z oblohy strašlivý blesk a od zahřmění všem zalehlo v uších. Udeřil do kmene a do hranice. Dívka zmizela. Kmen se roztříštil na tisíce třísek a polena z hranice se rozlétla na všechny strany. Vesničané se v hrůze rozprchli. Na návrší zůstal jen mrtvý pacholek, jemuž poleno odlétnuvší z hranice rozdrtilo hlavu, a kněz s prapodivnou sečnou ranou přes obličej. A říká se, že na Bouřný vrch od té doby noha živého člověka nevstoupila…

 

***

 

U ohně se rozhostilo ticho. Oči všech se stočily k temnému návrší. Hustý věnec podrostu, který by znesnadňoval přístup, ostře kontrastoval s holým temenem. Vrch vypadal ještě zlověstněji než předtím. Valem se stmívalo a slunko už zmizelo za obzorem. Temný mrak nad návrším však ještě osvětlovalo a na západní straně mu dodávalo zvláštní, rusý odstín…

rychle se změň…

Abych předešel možným omylům a nedorozuměním, jedná se o název divadelní hry. Režíroval ji Antonín Procházka – aspoň tady u nás v čechách. Jinak je to hra tuším americká. Pojednává o partnerském vztahu od prvního rande, přes svatbu, děti, stereotyp dlouholetého manželství až po ztrátu životního partnera. A aby to nebylo tak jednoduché, hra nemá příběh. Je to série cca pětiminutových scének, které měly být víceméně vtipné. Víceméně také byly. Některé více, jiné méně. Některé mi přišly poměrně trapné. Spravedlivě však musím uznat, že spíše ze začátku – a postupně to nabíralo kurs k lepším příštím. Od přestávky jsem se celkem bavil i já.

Z hereckéhoa a vůbec z hlediska účinkujících to nemělo chybu. Nádherná ukázka toho, co se dá udělat se čtyřmi herci, a pianistou, violoncellistou a houslistkou. A v podstatě s nenáročnou scénou – většinou jeden dva kousky nábytku – gauč, kavárenský stolek, nebo na konci židličky v krematoriu…

Ze začátku jsem byl poměrně skeptický, ale pak jsem si tu chuť spravil… 7 z deseti, řekl bych….