pozdně večerní….
Schválně dnes neříkám jméno hry, schválně, přijdete na to, ještě než k tomu dojdete ??? Znalci asi ano, pár názmaků určitě upustím. V uších mi ještě doznívá potlesk, pohříchu poněkud vlažný… Najednou vidím sám sebe z jeviště, tvář recenzenta ve fantómské lóži…
Ach ano, zmínil jsem se ? Měli jsme lóži, tutéž, kterou měl ve svém divadle fantom opery…. Napřesrok máme jinou, poněkud větší…:-)
Končí představení, svíce pomalu pohasíná a jemně doznívají tóny Těleginovy harmoniky (vot – první náznak). Právě skončilo představení, u kterého jsem si minimálně do přestávky nebyl jistý, co si o něm myslet. Na jevišti se odvíjí osud několika lidí, kteří jsou spojeni příbuzenskými vazbami (což je pro autora poměrně typické – druhý náznak). Tedy kromě doktora. a vlastně i Tělegina. Ale i Ti jsou s rodinou určitým způsobem svázáni. Osudy, povětšinou nelehké a hlavně neveselé. Ať už je to Alexandr, profesor, který celý život zkkoumal prozkoumané a popisoval již popsané a který na svém sklonku popírá sám sebe, a utápí se v sebelítostii starce, kterého nikdo nepolituje. Nebo Jelena, mladá jeho žena, krásná, leč prázdná, která si ho brala z obdivu,, ač se domnívala, že to je láska, a zjišťuje, že svého muže nemiluje, nudí se s ním a každé jeho slovo jí leze na nervy – přesto mu zůstává věrná. Strýc Ivan (tak tady už se chytne snad každej), který má pocit, že celý život zabil prací, je mu 47 a nic si neužil, všechno zazlívá Alexandrovi, který si vzal jeho sestru (první manželství) a tím se stal jeho švagrem. Dělal na jeho statku správce za pakatel a má pocit, že je celý jeho osud Alexandrovou vinou. Jeho matka – přečetla celé Alexandrovo dílo a bezmezně ho obdivuje….je patrně spokojená ve své zaslepenosti. Soňa – Alexandrova dcera z prvního manželství – beznadějně zamilovaná do doktora, tento cit je však pouze jednostranný. Svůj pocit marnosti přehlušuje prací.Doktor – jeho práce mu začíná lézt na mozek, cítí se unavený, životem, prací a prázdný, kterýžto rys spojuje ostatně všechny postavy. Svůj smutek neúspěšně topí vodkou. Tělegin – zchudlý statkář, všechen svůj majetek pozbyl tím, že se staral o ženu, která mu utekla s milencem a o děti, které nebyly jeho. Ostatní sice vypadají, jak ho respektují, ale ve skutečnosti jeho slova nikdo neposlouchá. Jediný, kdo je tak nějak nad věcí je bábinka, což je patrně Ivanova babička.
Tím, že se osudy kříží, nevyhnnutelně dochází k osobním střetům, které vyvrcholí střelbou – nepřesnou a neúspěšnou. Chvilku zadooufáte v nějaký zvrat. Ale….Alexandr se ženou odjíždí žít do města a ostatní se vracejí do starých kolejí, aby dál žili stejným, nanicovatým, depresivním způsobem.
Hru vidím jako rozbor charakteru, a – jak už je v autorově filozofii – náš život je limitován časem a netrvá věčně. A jednou dojde k hranici, kdy už nejde začínat znova. Osobně si nemyslím, že všechny postavy došly nemožnosti nového začátku, spíš nedokážou překročit vlastní stín, ať už z jakéhokoli důvodu. Strýček Váňa od A.P.Čechova (kdo celou dobu marně hloubá, tak zde to je) je sice depresivní dílko, ale pořád s kouskem naděje, čímž se liší například od Ibsena, jehož divoká kachna byla snad ten nejbezůtěšnější kus, který jsem kdy viděl. A to je pro dnešek vše a zas příště….