Tak jsem se vždycky cítil být tak nějak vlastencem. Možná si to slovo jen špatně vykládám, měl jsem za to, že vlastenec je hrdý na svou vlast, na stát, ze kterého pochází, na to, že jeho vlast zplodila i takové lidi, jako je Otto Wichterle, Karel Čapek nebo pan generálporučík František Fajtl. Prostě být hrdý na zem, ve které se rodí velcí lidé. Jasné, že většina obyvatel státu té velikosti nikdy nedosáhne, ale to jim přece nebrání být hrdý na svou zem. Pakliže být vlastencem znamená také se stát velikánem, pak se omlouvám, asi jím nejsem.
Včera jsem se v diskusi dověděl, že není důvodu být hrdý na velikány své vlasti, když jsem se na jejich velikosti nepodílel. Je to zajímavá úvaha. Já se domnívám, že hrdost spoluobčanů je tak trochu odměnou pro velikána, že jeho dílo je oceněno. A jestli nesmím být hrdý na někoho jiného, kdo je stejně čech jako já, tak v tom případě tu na svou vlast nemůže být hrdo tak 90% obyvatel. A nedivím se, že za monarchie bylo tolik lidí, kteří donášeli na české vlastence, totéž ostatně za války, že bylo tolik kolaborantů. To byli prostě lidé, kteří nebyli hrdí na svou vlast. Člověk, který něco cítí ke své vlasti, který je vlastenec, by to totiž neudělal. Vždycky by upřednostnil své vlastní druhy, s nimiž ho váže pouto vlasti, před nějakým cizákem. Ať už by šlo o Američany, Rusy, Němce, Rakušáky, nebo Marťany….
A teď osobně – myslím, že ten, komu je článek určen, to o sobě ví. Tohle není rejpání do Tebe, chtěl jsem prostě komplexně a srozumitelně vyjádřit, jak to vidím a cítím….