Tak je to dneska dvaadvacet let. Ještě si vzpomínám, bylo to takhle v podvečer, když jsme se dověděli, že to v Praze ruplo. Já to tenkrát úplně nechápal. Proč ? To jsem si tenkrát říkal. Neměl jsem pocit nesvobody. Neměl jsem pocit, že něco musím, nebo nesmím. Na prvomájové průvody jsem nechodil, pač mně to nebavilo. Nikdo mně za to nepopotahoval. Naopak rád jsem chodil 7.listopadu na lampionový průvod a ohňostroj. To mně bavilo. A ani mi ve škole nevadilo, že hned další hodinu výtvarky jsme kreslili zážitky. Jenom občas technika, kterou na to dílo paní učitelka vybrala. Do zahraničí jsme nejezdili, protože jsme na to nijak extra neměli… Jak říkám, divil jsem se, o jaké nesvobodě to mluví. Na to mi odpověděly příští roky. Dověděl jsem se věci o disidentech, o politických vězních… Tak nějak jsem naznal, že asi nebylo všechno správně. A slyšel jsem projevy pana Havla, prezidenta, a pana Klause, ministra financí, jak říkali, že se budem mít dobře, že se nebude zdražovat, že nebude nezaměstnanost (říkal první), a že si stačí jen tak na pět let utáhnout opasky, a pak to tady bude jako v západním Německu (říkal druhý). A já jim věřil… A tak jsem se vyučil, a za směšný plat (rok 1993, a bral jsem myslím 3500,-) nastoupil do práce. A říkal si, bude líp. Na pracovišti jsem si nijak zvlášť svobodný nepřišel, ale zaťal jsem zuby a makal. První procitnutí přišlo, když jsem měl pocit, že zaměstnavatel přestupuje zákoník práce a ozval se. Kupodivu jsem se velice rychle ocitl na Úřadu práce. Za ta léta jsem už viděl leccos. Zaměstnavatele, kteří nabírají lidi z ÚP na tři měsíce, posbírají dotace, a pak lidi zas vyhodí a celé kolo opakují. Viděl jsem vyletět kluka z práce jenom proto, že se nadřízenému nelíbil. Vlastně jsem takhle viděl skončit víc lidí, ale trochu předbíhám. Tohle je minulost poměrně nedávná. Kde jsem to skončil….aha, první procitnutí….
Druhé nastalo s Viktorem Koženým, a Harvardskými fondy, s kauzou LTO, s Berdychovým gangem, se sudy v přehradě a střelbou u Borské přehrady – úmyslně nejmenuji Kájínka, protože si dodnes nejsem jistý, že on je hlavní postavou….nějak jsem si připadal, že je něco špatně. Písničkáři, jako Karel Kryl, nebo Peterka & spol., kterých bylo po revoluci poměrně hodně, a kteří poznenáhlu začínali kritizovat porevoluční situaci, zvolna mizeli ze scény. Rádia je nehrála, do televize už je nezvali. Možností vystupovat také ubývalo. Ne snad proto, že by nebyl zájem, ale pořadatelům přestával vyhovovat repertoár. Z textu Peterky& spol: „Už nás zase nevysílaj, už nás zase nehrajou, chtěj fóry na poražený, ne na ty, co vyhrajou, dříve se nás pustit báli, teď už se bát nemusí, jenže jsou tam zas ti samí, tak to ani nezkusí…“ A to byl další problém – Po revoluci se spousta lidí velmi rychle vyšvihla nahoru. Většinou to byli takoví ti, kteří za socialismu byli veksláky a podobnými šmelináři. Byli zvyklí se pohybovat za hranou zákona – oboje režim postihoval. Z nich se pak rekrutovali podnikatelé typu Koženého, Mrázka a podobně. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří byli za socialismu nalezlí ve funkcích. Většinou ne nejvyšších, ti na listopad ošklivě dojeli. Ale různí krajští nebo okresní předsedové, se po revoluci opět dostali do funkcí, díky kontaktům z minulosti.
To bylo další procitnutí. Mluvilo se tu o tom, když se rozjížděla kupóvová privatizace, jak máme všichni stejnou startovní čáru. To nikdy nebyla pravda. Byli tu lidé, kteří měli konexe, informace a kapitál. Mohli skupovat kupónové knížky, jak to dělal Kožený, nebo prostě věděli, do čeho investovat. Běžný občan tu byl od začátku nahraný. Což se nakonec potvrdilo před několika lety, když byl schválen zákon, který umožňoval majoritním akcionářům donutit drobné akcionáře odprodat jim své akcie, za cenu, kterou jim řekli. To definitivně postavilo kupónovou privatizaci do role procesu, ketrý vyvedl majetek státu do rukou několika málo jedinců.
A tak šly roky….plat zvolna stoupal, ale ceny také a většinou rychleji. Jestliže jsem nastupoval v roce 1993 za 3500, tak v roce 2010 jsem měl zhruba 13000. Hluboko pod průměrem. Nezávisle na tom, jak člověk pracoval. Jediné, co rostlo neochvějně, byly platy poslanců… A ministrů, samozřejmě. Nevadilo mi to, dokud jsem si myslel, že pracují dobře. Jenže ten pocit časem vymizel. Se stoupajícím státním dluhem, přičemž jediné, co odpovědní dokázali, bylo házet vinu na své předchůdce a komunisty (přičemž to druhé s postupujícími roky vyznívalo směšněji a směšněji). Vrchol nastal se složenkami pana Kalouska, který upozorňoval lidi, že každý dluží přes sto tisíc korun. Přičemž pan Kalousek osobně jen na obraně profrcal 800 miliard za věci, které byly buď zbytečné, nebo vadné, nebo vysloveně nebezpečné. Tehdy skončila doba „my za to nemůžem“, a začala doba drzosti. Aneb doba, kdy lidé ví, cože má který ten politik na triku, a taky ví, že to v důsledku zaplatí (tedy ti lidé), a že s tím vůbec nic neudělají. A politici ví, že s tím vůbec nic neudělají a ještě na ně dělají dlouhý nos.
A tak po dvacetidvou letech bilancuji, co se vlastně změnilo. Zase si chodím, kam chci, a nikdo mně kvůli tomu nepopotahuje. Respektive občas ano, protože demonstrovat, nebo nedejbože stávkovat už se zas nesmí (pokud někdo má pocit, že nemám pravdu, ať si laskavě vzpomene, jak vláda nechala stávku v dopravě prohlásit za nezákonou, a to tak že soudem, který rozhodl během hodiny, ačkoli běžně jim všechno trvá v rámci měsíců, až let). Některým známým bylo řečeno, že dokud budou burcovat proti vládě a proti současnému režimu, v celém kraji neseženou práci, a navíc o práci přijde i jejich partner. V médiích se dozvím jenom něco. O něčem taktně mlčí, nebo lžou. Zažil jsem nejeden případ.Do zahraničí nejezdím, protože na to zase nemám. Fronty si z minula moc nepamatuji, zato je vidím dneska v HM. Sortiment je dnes, pravda širší, ale o jeho kvalitě bychom mohli dlouze polemizovat.
Tak mi z té svobody moc nezbylo. Jedině internet, a možnost své názory publikovat na něm. Jenže ten před rokem 1989 nebyl moc rozšířený nikde, takže se to moc nedá srovnat. Jedině snad se samizdatem, ale s internetem je to podstatně snazší. Ono obecně názory. Komunisté se odlišného názoru báli a trestali ho. To se vcelku nezměnilo, jen přibyla skupina, která dává najevo, kde Váš názor má. Neboť není moci, která by je mohla svrhnout. Aspoň si to myslí… Shrnuto, sociální jistoty jsou v háji, vzdělání bude jen pro vyvolené, zdravotnictví taky….a o moc svobodnější nejsme. Možná jen o kousek. Ale jen o malý…