O zaklínači
Ta postava se zvedla ze slámy ve stáji a udělala pár vrávoravých kroků. Chytila se sloupu, který podepíral krov a trhnutím si narovnala záda. Ozvalo se nepěkné zachrupání. Vysoký štíhlý muž si odhrnul špinavé dlouhé šedivé vlasy z obličeje, neméně špinavého. Otevřel dveře stáje. Zarostlou tvář ozářilo jasné dopolední slunce. Byl u kováře a na dvoře kovárny si hrálo dítě. Holčička. Když ho viděla, vykřikla a utekla do domu. Ven vyšel kovář. Byl skoro stejně vysoký, ale statnější.
„Vzbudil ses, zaklínači…„, podíval se na zbídačenou postavu, „už to vypadalo, že je s tebou konec…“ „Nechali jste mně tam ležet…..na dešti…do noci….A co ten grav…„, nedokončil zaklínač. „Jak vidíš, tak nenechali. Dovlekl ses do vsi, obludu jsi vlekl za nohu. Na návsi jsi sebou máznul a zůstals ležet. Obludu Ti sebrali, že prý abys nemohl chtít odměnu. A tebe tam nechali ležet, než prý zajdeš. Večer jsme Tě vzali sem.„, skočil mu do řeči kovář. „Svině jedny hamižný„, zahučí zaklínač na adresu obecních vůdců. „Měl bys se sebou něco udělat, zaklínači. Vypadáš strašně. Bahno, krev. Dej se dohromady a odejdi odsud. Radím Ti dobře„. „Ne dřív, dokud nedostanu, co mi patří„. „To není dobrej nápad. Jdi se umýt, za kovárnou najdeš vědro a káď, a pak se s námi najíš. A za pár dní se uvidí.„
Zaklínač poslechl. Za dílnou opravdu velkou káď našel. Nabral do vědra, zvedl ho nad hlavu a obrátil. Studená voda ho trochu osvěžila. Znovu nabral, stáhl si halenu a pořádně ji vymáchal. Výtečně, už má i vzdáleně původní barvu. Špinavou vodu vychrstl až za plot. Někdo ho zatahal za kalhoty. Ta holčička. Podává mu mýdlo. Chtěl jí poděkovat, ale hned zase utekla. V hladině pozoroval svůj obličej. Bledá, ošlehaná a se zjizvenou tváří….není divu, že se ho to děcko bojí…..
Podíval se na kalhoty. Chvíli si říkal, že vleze do kádě celý, ale nevěděl, nač tu vodu používají….a nechtěl do ní vnést nějakou památku na zabitého graveira. Nakonec se pořádně ošplíchal několika dalšími vědry vody. Nakonec se namydlil a pořádně umyl. I vlasy, byť zacuchané, vypadaly o něco lépe. Počkal, než na slunci uschne a vrátil se na dvůr. Vidí kováře, jak na něj skrze okno mává, ať jde dovnitř. Sklonil hlavu, když procházel nízkými dveřmi. Našel ho sedět za stolem, a tu malou taky. Jeho žena zrovna nesla na stůl. Ženská jako lusk, napadlo zaklínače. Fortelná, vesnická , ještě celkem mladá. Dostal plnou misku polévky, husté, se zeleninou, houbami. Kovářka se na něj usmála, ale zaklínač věděl, že z něho nemá tak docela dobrý pocit. I umytý pořád vypadal jako strašidlo. Navíc vypadal podstatně jinak, než lidé ve vesnici….tak nějak nelidsky…..
Po obědě zaklínač osaměl s kovářem. „Budu potřebovat pomoc, večer, kováři…„, začal. „Jmenuju se Piotr, ať mi pořád nemusíš říkat kováři„, natáhl ruku . Zaklínač mu ruku stiskl, „Mně říkají Dark…„. „A co ta pomoc ? Není to nějaká levota ?„, zeptal se Piotr. „Nemusíš se bát, jen musíme do lesa za hřbitov, leží tam další tři….musím dodělat práci„. Kovář se pokřižoval. „Ti už nikomu neublíží, neboj se, ale musíme je spálit. Jinak by je něco mohlo oživit. Nevím přesně, za jakých podmínek ožívají, ale není to hned, a když je spálíme, bude jistota….„. Kovář váhavě souhlasil.
K večeru vyrazili k lesu. Zaklínač šel najisto. Zanedlouho došli na jakousi mýtinu, kde ležela tři těla. Jeden dospělý a dva mladí. Oba muži posbírali po lese spoustu dřeva a snesli ho na hromadu kousek od lesa. Zaklínač dotáhl z lesa mrtvoly – Piotrovi se do toho moc nechtělo. Zapálili hranici a počkali, než nestvůry strávily plameny. Oheň zvolna dohořel a oni se mlčky vydali zpět. Ze tmy se ozval jakýsi zvuk. Kovář sebou škubl. „Ech, málem bych zapomněl„, zmizel zaklínač ve tmě. Za chvilku se objevil – s koněm. „Včera tu nějak zůstal„, zatvářil se provinile. Když se vrátili, a zaklínač šel obstarat koně, kovářka se na svého muže podívala se zvláštním výrazem. Neřekla však ani slovo…..
Ráno se zaklínač začal chystat k odjezdu. Stál s kovářem na dvorku. „Neber to ode mě zle, zaklínači, ale raději se nevracej. Mně nevadíš, ale oni by tě asi neradi viděli…„. „Díky za všechno, i za tu radu. Řekni mi, co udělali s tím graveirem ?„. Kováři se moc mluvit nechtělo…. „Neboj se a mluv !„. „No…..víš…..zaklínači…..oni ho zahrabali…„. „A kam ? Pohřbili ho aspoň na hřbitově? Do posvěcené půdy ?„. „Ne, kněz se proti tomu postavil. Tak ho zahrabali za vsí, u rozcestí, jako sebevraha…“ „Morha, Düvellsheyss a dvakrát sheyss„, zaklel zaklínač. „Taky ti dám jednu radu. Seber se, vezmi ženu, malou a zmizte odsud. Tady ještě bude legrace„. „Přece jsem ti říkal, nech to být…„. „Nejde o mně, o něho jde. Udělali pěknou hloupost….Vrátí se…a tentokrát to sem bude mít, co by kamenem dohodil. Seberte se a odejděte. Věř mi…„, zaklínač naposledy upravil sedlové brašny, překontroloval uchycení truhličky s elixíry a do kusu látky zabalené meče. Pak vyvedl koně na náves. Mávl kováři na rozloučenou a už chtěl nasednout, když tu spatřil rychtáře. Zamířil k němu. „Podvedli jste mně…„, začal. „Dokaž to„, vyštěkl rychtář a zle se usmál. „Obludu nemáš, za co bys chtěl zlatky. Zmiz odsud a nevracej se, nebo…“ „Nebo co ?„, zazněl hlas zaklínačův, jako když se ve vzduchu střetnou meče. Rychtář se mimoděk přikrčil. „Odcházím„, pokrčil rameny zaklínač. „Odcházím, ale na vás dojde. A nebude to dlouho trvat…“ „Vyhrožuješ, vědmáku ?„, rychtář nabral trochu kuráže. „Ani ne…„, tentokrát se nepěkně usmál zaklínač. Vyhoupl se na koně a pomalu zamířil z vesnice. Nedaleko něho dopadl kámen. A druhý o něco blíž. Zrychlil do klusu. Na hranici vesnice na něho čekali dva výrostci ze vsi. V rukách velké kameny. Tasil velký jezdecký meč a pobodl koně do trysku. Kluci se mu s vyděšeným výrazem pakovali z cesty. Pomalejšího stačil plácnout čepelí naplocho. Ještě se ohlédl, jak se tam válí po rozbahněné cestě. Pak už se neohlížel…
* * *
Zaklínač seděl na koni a pomalu jel. Počasí bylo slušně řečeno nepěkné. Lilo jak z konve a těžké mraky vláčely břicha až skorem po zemi. Tiše láteřil, že nezůstal ještě další den v té hospodě. Ale vracet se mu nechtělo. Začalo se trochu projasňovat. Déšť ustal a najednou mu cesta přišla známá. Ech, tudy jel z té vesnice, před nějakými třemi měsíci…
Vyjel na pahorek, odkud se cesta lehce svažovala do vsi a zastavil. Ně co se mu nezdálo. Vesnice působila divně prázdným dojmem. Pomalu se do ní rozjel. Bližší pohled jen potvrdil původní zdání. Dveře chalup byly mnohdy vyrvané z pantů, okna rozbitá. Ani v té psí zimě se nekouřilo z komínů. Odevšud čišela hrůza a smrt. Zaklínači se zježily chlupy na zádech.
Vtom cosi zaslechl. Z vyvrácených vrat kovárny se ozýval ryk boje. Slábnoucí… Pobodl koně a ještě v jízdě spěšně vybalil oba zaklínačské meče. Seskočil s koně a vběhl na dvůr. Zraněný kovář tam bojoval proti deseti mátožným postavám. Graveiři, pomyslel si Dark. Na moje slova došlo. Dva z nich otočili hlavu. Zaklínač letmo postřehl, že jeden z nich je rychtář. Víc udělat nestihli. Zahvízdala stříbrná čepel a dvě těla padla k zemi. Vyhnul se útoku dalších dvou a i s nimi rychle skoncoval. Útok ho vynesl na dosah dalších dvou. Kopanci je poslal otevřenými dveřmi do dílny. Narazili do regálu s nářadím, který se skácel a doslova je zavalil. Kovář mezitím rozbil hlavu palicí dalšímu. Poslední tři se na něho vrhli. Dva sice stačil zaklínač vyřadit včas, ale poslední téměř přetrhl statného kováře ve dví. Půl vteřiny nato mu stříbrná čepel rozpoltila hlavu. Boj umlkl. Zaklínač zavřel dílnu a dveře zapřel trámkem.Pak poklekl ke kováři, ležícímu v tratolišti krve. „Piotře….proč jsi mně ksakru neposlechl….„. Kovář ještě žil. Sípavě odpověděl: „Nemohl jsem……ostatní….nevěřili mi….těch deset, poslední co zbylo z vesnice…zbytek sežrali….nechci skončit jako oni….nedovol….„. „Nedovolím…„, řekl tiše zaklínač. Ještě jednou švihl mečem. Naposledy. Kováře donesl do kuchyně, kde našel kovářku i malou. Obě mrtvé. Graveiry odtáhl do hospody. Vzal ze zdi pochodeň, zapálil ji a zapálil nábytek v hospodě. Pak se vrátil ke kovárně. Ti dva mezitím vylezli zpod regálu a teď se dobývali ven. Zaklínač zapálil dům i dílnu. Nasedl na koně a objel vesnici s pochodní v ruce. Když hořela všechna stavení, zahodil louč a pomalu zamířil z vesnice pryč… Jen od kovárny se ozývalo kvílení dvou nestvůr v dílně, které přerušila až střecha, která se zřítila dovnitř…. Vesnice lehla popelem poměrně rychle. Zaklínač pomalu mířil od spáleniště pryč a na tváři se mu zaleskla slza. Nebo to byla první kapka deště, který se záhy spustil…..
* * *